ING DŽORDŽ autor budoucí knihy Magické zážitky ze Žďasu UKÁZKY

Telepatická špionáž, tajní a mimozemšťané

     Když Jirka, budoucí Džordž studoval na Vysokém učení technickém v Brně na fakultě strojní, bydlel v Leninových kolejích na Leninově ulici. Každé patro kolejí patřilo jednomu ročníku. Na patře měl Jirka plno kamarádů a spolužáku ze strojárny. Mezi nimi byl i Pepa Bílý.

     Následuje vložená magická domněnka: Pravděpodobně došlo mezi několika lidmi k masivnímu přenosu dat pomocí kombinace hypnózy a telepatie současně. (Je to určitá časoprostorová energetická reakce.) Přenese se tak plno paměťových dat a současně i ovládací programy těchto dat. Provádí se to poměrně krátkým, ne tak dlouhým pohledem z očí do očí.

     Co se pak nestalo: Jirka šel na kolejích po chodbě. Najednou se vedle objevil Pepa. Říkal, že má pro něj velmi zajímavý návrh. Že si mohou přehrát herecky rozhovor dvou schizofreniků někdy v budoucnosti. Šli tedy na pokoj, kde se sešlo i několik spolubydlících. Udělaly se nějaké přípravy. Pepa řekl, že bude představovat nějakého budoucího Štef....  a Jirka bude budoucí Džordž. Nakonec těch hereckých představení bylo několik v období asi čtyř týdnů. Osazenstvo  se vždy sešlo na malém studentském kolejním pokoji a začalo vždy představení. Bylo to kolem roku 1980. Rozhovory Pepy, coby Štef.... a Jirky, coby budoucího Džordže byly o budoucích současných poměrech v roce 2016, o nesvéprávnosti, o životě, schizofrenii, mimozemšťanech a Džordž někdy chtěl do rozpravy vpasovat i téma podivných věcí, za kterými stály tajné služby.

     Jestliže to bylo pro méně inteligentního Štef.... nad jeho chápání nebo něco neobvyklého, snažil se Džordže až debilně utřít málem agresivním vzteklejším výrazem řeči. Na to Džordž odpovídal přátelsky logickými argumenty. Ale když to bylo nad chápání kamaráda, tak raději přestal a neodpovídal. Protože by to byla rozprava jeden o koze druhý o voze. A také se bláznům nemá odporovat. Rozprava byla něco mezi diskuzí a konfrontací. Časem se ale z toho vyvinula i smysluplná rozprava se shodou názorů.

     Osazenstvo pokoje se náramně bavilo jak na přestavení v divadle a pak se přeli, kdo koho utře, nebo jak to dopadne příště.

     Jestliže se podíváme do budoucnosti roku 2016, zjistíme, že inženýr Džordž, schizofrenik a invalidní důchodce na hlavu, chodil na sérii návštěv za panem Štef....., schizofrenikem a invalidním důchodcem. Psychiatr - soudní znalec o Štef.... napsal IQ = 95. Škodolibí chlapi z hospody by o něm řekli: Je to magor. Měl však v sobě vstřebanou velkou životní moudrost.

     Téma rozprav bylo to samé. Po několika návštěvách měl Džordž pocit, že už všechno jednou slyšel. Že už to kdysi bylo. Takové deja vu. A pak mu všechno došlo. Vždyť takhle jsme to říkali tenkrát na kolejích s Pepou Bílým.

     Například: Džordž povídal o jedovatých chemických látkách, které tam asi nalily tajné služby a o tom, jak ty látky pokusem logicky dokázat a o vlastním důkazu.

     A Štef.... na to: "Ty máš hlasy. Ty máš bludy. Ty seš blázen. Ty seš hrozně nemocnej." Jindy říkal: "To, kdybys říkal na psychiatrii v Chotěboři, tak tě zavřou do blázince a do papírů napíšou návrat nežádoucí. Ty chceš pořád něco dokázat. Ale seš blázen. Tebe nikdo nebude brát vážně. Vůbec se s tebou nebudou bavit. Já jsem chtěl dřív taky pořád něco dokázat, ale byl jsem nemocnej. Teď už jsem ale vyléčenej. Jsem v remisi. Vyser se na to."

     Je pravda, že Štef.... žije už nějaký rok sám spokojeně v garsonce. Užívá pravidelně léky. A o léčebnu už nějaký rok vůbec nezavadil. K úplné pohodě by si jen chtěl najít partnerku. Ale je to těžké. Která by stála o schizofrenika? A i přes to, že je v pohodě a oplývá velkou životní moudrostí.

A něco o telepatii už vůbec nic nechce dokazovat.

     Naprosto stejnými slovy, tedy: Ty máš hlasy, ty máš bludy a dál, ho tenkrát utřel i Pepa Bílý.

     Džordž o těchto rozmluvách se Štef.... přemýšlel i v noci. A pak si vzpomněl, že těmi samými slovy, tedy: Ty máš hlasy, ty máš bludy a dál, ho tenkrát kdysi utřela i maminka. Tehdy byl malý chlapec, který ještě nechodil do školky. Povídal mamince něco z budoucnosti. Přesněji to, co říkal Štef.... Na to ho maminka právě tak utřela úplně stejnými slovy. Pak mu řekla: "Dej na pana Štef..., to je moudrý člověk." Pak mu řekla: "Víš co, já ti raději povím pohádku O Štef.... a jeho kamarádovi Džordžovi." Povídala mu o životních osudech těch dvou.

                                                                                                                                                   57,7/2

     Jirka pak řekl:"Já bych chtěl být jako ten Džordž." Maminka mu řekla:"Ty tím Džordžem budeš, ale budeš mít plno nepřátel a je plno závistivých lidí a ty by tu věštbu chtěli zrušit a navést tě na cestu ke smrti. Proto musíš všechno zapomenout, aby se to neprozradilo." Jirka si ale dost věcí pamatoval a pak šel za tetou Málčou. A později jí řekl, aby mu vyprávěla pohádku o Štef.... a o Džordžovi. Teta se ho zeptala, o čem to je, a tak tuto pohádku povídala, ale trochu jinak. Jako dvě pohádky Mnohem podrobněji Jednu o Štef.... a jednu o Džordžovi. Jirka už si pamatoval příběhy naprosto dokonale. Když na konci byla instrukce o zapomnění, stejně si všechno pamatoval. Teta Malča přemýšlela, jak to udělat, aby to Jirka měl jen v podvědomí a ne ve vědomí. Vymyslela postup po částech. Nakonec si Jirka pamatoval už jen název a nic jiného. Později ve školce se pak chlubil, že mu doma vyprávěli pohádku O Štef.... a o Džordžovi, ale že už si nic nepamatuje. A tak bezpečnost byla zachována.

     Při další návštěvě zastihl Džordž Štef.... jak klečí na koberci a před sebou měl do půlkruhu rozložené papíry. Byly to staré faktury za elektriku, telefon, staré pracovní smlouvy, staré časopisy, noviny a všechno možné. Říkal, že si v tom musí udělat pořádek. Co už nepotřebuje, nebo je zbytečné, to vyhodit a zbytek porovnat. Vzal do ruky nějaký nepotřebný papír. Přetrhl ho na půlky a dal bokem se slovy: "To nepotřebuji."

     Džordžovi zablikala paměťová kontrolka a vzpomněl si na Pepu v podobné situaci. Pepa klečel na podlaze studentského kolejního pokoje a před sebou měl do půlkruhu rozloženy sešity, skripta, papíry z přednášek a podobně. Pak vzal do rukou jeden papír svých přednáškových poznámek. Přetrhl ho na půl a odložil bokem úplně stejně jako Štef.... svůj papír. Jirka a studenti kolem nechápavě koukali na Pepu. Jirka se ptal Pepy: "Proč trháš svoje přednášky, vždyť je budeš potřebovat." Na to Pepa řekl: "To bude dobrý, to se slepí. Ale to za to stojí. Podívej se. Tady je smlouva s Prumstavem."  Byl to tento nebo podobně znějící název firmy.

     Jirkovi došlo v budoucnosti: Vždyť to byla firma, v které byl zaměstnán Štef..... Pepa se tehdy pohledem na Jirku pokoušel naladit ho na stejnou telepatickou vlnu, aby i Jirka něco viděl. Ale nepodařilo se mu to. Ještě to neuměl. Teprve se to učil. Jirka tehdy přemýšlel, o co se to Pepa pokoušel. Pepa tehdy telepaticky sledoval Štef..... Tento telepatický signál ale začínal v mnohem vzdálenější minulosti. Pracoval s ním už malý Jirka a jeho rodiče a možná začíná až v minulosti u mimozemšťanů, kteří na Zemi prováděli časoprostorový průzkum, při kterém použili globální systém lidstva. Je to mechanismus, kterým se lidstvo časoprostorově řídí. Tento mechanismus je znázorněn kulovým kloubem s jeho komponenty v Džordžově kostce 6x6x6 a kostce 10x10x10.

     Jirka pak doma o všem přemýšlel. Pak se mu vybavily ještě další zážitky. Pravděpodobně před několika lety už tu Džordž byl na sérii návštěv. Jenže asi teta Jindra jim to hypnoticky vymazala z paměti. Kdo ví, jak to bylo. Štef... si nepamatuje vůbec nic. A Džordžovi se vybavilo mlhavě několik epizod.

     Například zastihl Štef....., jak měl kolem sebe rozloženy  nějaké noviny, papíry a podobně. Nadšeně říkal Džordžovi:"Dostal jsem se telepaticky do studentského pokoje vysokoškoláků. Tady je fyzika, tady je matika, tady jsou ostatní předměty. Já vím, co v těch skriptech a sešitech je. Já tomu rozumím a mám přehled. Já bych mohl telepaticky studovat vysokou školu."

     A jak to tenkrát bylo na kolejích? Pepa si tenkrát  dělal rozvahu jestli je schopen se připravit na všechny zkoušky a udělat je v termínu. Štef.... ho telepaticky sledoval. Pepa asi na 10 minut odešel z pokoje. Pak se vrátil. Podíval se na všechny rozložené studijní materiály a řekl: "To je hrozné kdo mi to zpřeházel. Já se v tom nemůžu vyznat. Tady byl zase Štef.... a všechno mi přerovnal." Jirka a studenti se pochechtávali: "Tady nikdo nebyl. To sis přerovnal sám."

     Jirka se zamyslil a s ním kdysi dávno, když byl asi sedmiletý, se tehdy zamyslil pan Krčál, nebo to byl strýček Frantík. Uvědomovali si, jak se v tom ti dva, tedy Pepa a jakýsi imaginární Štef...., plácají. Po chvíli přemýšlení řekl Pepovi: "Já ti poradím. Dám ti pár systémových rad. Musíš se lépe naučit pracovat s telepatickými soubory." Jirka mu vysvětloval  jednotlivé operace. Dalo by se to přirovnat k práci s počítačovými soubory. Ale v té době ještě žádné počítače nebyly. Chtělo to naučit se posouvat daty, soubory a telepatickými obrazy v prostoru  a možná i v čase. Do toho patří přejmenování souborů. Nemít ve všem chaos, ale přemýšlet a vytvářet pořádek a řád, v kterém se dá vyznat.

                                                                                                                                                     57,7/3

     Důležité je naučit se pracovat ve dvou dimenzích současně. Něco jako poslouchat dvě různá rádia. To chce cvičit soustředění. Hledat to společné a průnik, což je řešením přenosu. A to nejdůležitější. Zprovoznit bezpečnostní vypínač, či spínač. Tím byste měli začít. Učit se ho používat.

     Když je málo času, ten čas zkrátka nestačí na to, aby se vyřešily podmínky přenosu a vlastní přenos, pak nejlepším řešením je vypnout, aby z toho nebyla duševní nemoc. Vytáhnout kabel telepatického spojení ze zásuvky. Přitom ale naplánovat další sepnutí. A vlastně ovládat spínaní telepatického přenosu. Je to záležitost chápání osob v obou dimenzích. Kdo tohle zvládne, může se potom dostat telepaticky do dalších časoprostorových úseků, (dalších prostorů) a rozjet tak časoprostorový vlak, který má jednotlivé zastávky přenosu v čase. Je tu metafora výrazů: Věštecká věž, řetěz v času, telepatický signál ve staletích, či věštecká telepatická pyramida. Každé patro této pyramidy odpovídá jedné generaci mágů.

     Když pak příště potkal Pepa Jirku na chodbě, řekl mu: "Dobře jsi mě poradil. Už to funguje. A Štef...to už taky umí."

     V čem byl zakopaný pes? Zatímco Pepa byl obyčejný zdravý člověk, student, kterému se jen s jeho vědomím pod kontrolou objevily či dostaly do hlavy ovládací programy telepatického přenosu, které měl opravdu pod kontrolou. (Něco o tom věděla a měla v tom prsty teta Jindra a její dcera Iška.)

     Byl oproti tomu Štef... duševně nemocný schizofrenik. Tyto fenomény ho začaly ovládat a přestal mít nad nimi kontrolu. U duševně nemocných je totiž podvědomí  silnější než vědomí.

     Dá se to ukázat na vražedkyni v Obchodní škole ve Žďáře nad Sázavou. Říkala, že jednala tak, jako by byla ovládána nějakým strojem. Byla proto zbavena trestní odpovědnosti pro nepříčetnost. Skutečný vrah je ten, kdo ji zhypnotizoval a vyslal do její hlavy telepatický řídící signál.

     Štef... tvůrčí myšlení a představy ztrácely kontrolu a stávalo se z toho rozjíždivé  a překotné myšlení. Proto potom, co říkal, že by mohl studovat telepaticky vysokou školu, což pak měl vymazané elektrošoky z mysli a paměti, dostal se po nějakém čase do psychiatrické léčebny. Tam mu tyto věci vymyli působením léků, elektrošoky a jinak z hlavy. Dostali ho tak do normálu, kde převažuje vědomí.

     Jeho podvědomí však možná mělo schopnosti velkého mága. Ale kdyby však podvědomí začalo prosakovat do vědomí, stává se z toho neovladatelná duševní nemoc, která s ním začne nekontrolovatelně mávat. Tento normální stav je podmíněn braním léků, udržovací léčbou a kontrolami.

     V lékařské zprávě o Štef... bylo uvedeno: paranoidní schizofrenie v pravém slova smyslu. Znamená to, že jeho povaha, osobnost je rozdvojena na dvě povahy, dvě osoby. Znamená to, že hraje a jedná buď jedním, nebo druhým povahovým nástrojem. Je buď jednou, nebo druhou povahovou osobou. Dá se to vysvětlit tak, že jeho maminka byla hodná a otec puntičkář, pedant. A z obou rodičů si vzal současně něco a vyvinuly se u něj v duši dvě osoby. Někdy je klidný hodný, jindy je cholerik. Jako by do něj vstupovaly různé osoby. Podívejme se, kdo to vlastně někdy do něj vstoupil jakýmsi časoprostorovým přenosem. Zde je příběh:

     V květnu 2017 byl Džordž zase na kamarádské návštěvě u Štef....Mimo jiné přišla řeč i na Džordžovy vleklé práce na knize "Magické příhody ze Žďasu". Díky kognitivnímu deficitu a po bytě rozlitým paralyzujícím látkám, rozlité tajnými službami, to šlo velice pomalu. Pár řádků za den. Štef...na to řekl: "Ty jestli někdy napíšeš knihu a bude se prodávat, tak já budu kosmonaut". Džordž  na to reagoval: A vystřelí tě jako opici. Opice je také kosmonaut".  Oba se tomu srdečně zasmáli. I na tváři dost často nenaladěného a rozmrzelého Štef... byl vidět úsměv.

     To by v tom byl čert, aby v téhle příhodě nebylo zase něco magického. Džordžovi v hlavě zablikala paměťová kontrolka. Byl to signál "dežavi". Když se v myšlenkách vrátil k tomuto pocitu, vybavily se mu hlavě další podrobnosti.

                                                                                                                                              57,7/4

     Skeptici by řekli: falešná vzpomínka. A optimisté by řekli: jeden z dalších jevů časoprostorové interakce mozku s časoprostorem.

     Džordžovi se vybavily okamžiky kolem roku 1979. Byl zase v kolejím pokojíku Leninových kolejí v Brně u Pepy Bílého. Byli tu i Džordžovi kamarádi opilci ze Žďáru, Vilém a Sláva. Všichni svou myslí zamířili časoprostorově do budoucnosti. Džordž říkal, že bude psát nějakou magickou knihu. Popisoval jak to půjde ztuha. Pepa Bílý na to reagoval: "Ty jestli napíšeš nějakou knihu, tak já budu kosmonaut." Na to Sáva řekl: "A vystřelí tě jako opici. Opice je taky kosmonaut". Všichni se zasmáli. Někdo další v pokoji navrhoval Pepovi: "Raděj se zaměř na toho Trampa. To bude také takový opičák jako seš ty". Pak si zkoušeli, jak si budoucí prezident podává ruku, suverénně, s přetahováním, s francouzským prezidentem.

     Je zřejmé, že všichni na pokoji se svým vědomím dostali do roku 2017, do okamžiků, kdy si Džordž  povídal se Štef... Pepa svým vědomím nasedl do Štef... , jak do auta. A jel s ním. Auto má své jízdní vlastnosti a charakter. A tak Pepa nemohl dělat nic, co by to auto, (Štef...), nedovedlo, nebo nemělo v povaze. Jinými slovy, do Štef...vstoupila, jako do schizofrenika, další osoba. Ta další osoba byl Pepa Bílý. Svým vědomím se se Štef... projížděl  budoucností, jak autem. Samozřejmě za dodržování dějového kontextu. A tak tu zazněla ty samá slova o psaní knihy i o kosmonautovi.

--------------

     Co se dělo, než se Štef... dostal kdysi do léčebny? Jirka jako student seděl v malém kolejním pokojíku a koukal na Pepu, jak na balkonku típl cigaretu. Pepa sledoval telepaticky Štef..., který byl rovněž na balkonu a to u své garsonky a rovněž kouřil. Pak Pepa vešel do kolejního pokojíku a řekl: "Ten Štef... se vtom ale plácá, já mu musím nějak pomoci a poradit mu nějaké systémové rady." Štef.. se pokoušeli pomoci a poradit mu i  jiní. Například vyšší kudrnatý student, pro kterého měl Pepa přezdívku Mulda, vyšel z balkonku a řekl: "Já na to nemám nervy. Ten Štef.. je ale magor." Jindy Pepa vyšel z balkónku a řekl:" Už to mám. Chce to přeformátovat mysl a paměť, a pak správně nasadit operátory. Logický a alfa-numerický operátor."

     Pak si Jirka vzpomněl. Tehdy mu bylo asi 10 let. Byl v nějakém bytě, kde byl balkon. Na něm tehdy byla teta Jindra a povídala: Musíme toho Štef... dostat do formy, jinak se ten signál dál nehne. Na balkoně byla i její dcera Iška. Také přijímala a pak vyslala signál. Pak řekli Jirkovi, ať se jde také podívat na balkon. Nasál noční čerstvý vzduch a atmosféru časoprostoru. Možná, že se jeho energie, aniž něco tušil, přidala k řešení problému. Pak si zase na balkon stoupla teta Jindra. Možná, že to bylo až za týden a všichni se zase sešli. Po chvíli časoprostorové komunikace nadšeně a radostně zaplesala: "Ono se nám to společně a Pepovi podaří." Byla učitelka a měla pedagogické vzdělání, ale samotné se jí to nedařilo. Až se teprve  přidali i ostatní, objevil se výsledek.

   Jako vysokoškolský student pomohl Pepovi na balkonku kolejí i Jirka. Štef... se sice  nelíbilo, že nekouří, ale vyslal cennou informaci. Byl to plán a postup, co a jak se postupně naučit. Byl to projekt cesty, kterou Štef... a Pepa stavěli. Po této cestě pak projel telepatický signál. Projekt cesty neměl Jirka úplně ze své hlavy. Kdysi mu s ním pomohla teta Jindra coby pedagožka.

     Studenti si pak všimli, že Pepa chodí na balkón dost často kouřit. Vše pak bylo korunováno úspěchem, když jednou Pepa vyšel z balkonu se slovy: "Štef.. už je ve formě už to ovládá. Podařilo se nám to."

     Pepa se pochlubil svým kamarádům na patře. Protože ovládal instalační program, naučil to i je. Některé pokoje na patře si tak rovněž začaly postupně přehrávat rozmluvy Džordže a Štef... z budoucnosti. Byli to asi studenti, kteří měli zkušenosti  z hypnózou, nebo ji možná ovládali.

                                                                                                                                                 57,7/5

     Speciálně pro takové lidi a zájemce o matematiku uspořádal mimořádnou vyučující hodinu vyučující matematiky pro tento ročník profesor Svoboda. Byly tu praktické ukázky myšlení při konstruování. A když je nikdo časoprostorově nesledoval  dostali jednotlivci magické pokyny. Při jiné schůzce jim přednášel o matematice a matematických vztazích a rovnicích odrážejících život člověka a společnosti. Na závěr jim vyjevil tajemství diferenciální rovnice Boží vůle.

     Takoví studenti byli i na vyšších patrech kolejí a tyto dovednosti se dostaly i do vyšších pater. Pepa jednou přišel a řekl:"Už si to přehrávají i ve vyšších patrech, třeťáci a dokonce jedni čtvrťáci."

     Zatím bylo všechno jen mezi studenty. A bylo všechno v utajení. Když se o tom dozvěděli Jirkovi rodiče, byli velice znepokojeni. A i když bylo všechno v utajení měli velké obavy. Říkali Jirkovi ať si dávají pozor. Tíhu tajemství ale neunesl Pepa. Říkal, že by se to měli dozvědět nějací vědci. Po přemýšlení se rozhodl, že napíše rektorovi školy a požádá ho o vědeckou podporu. Rektorovi ozřejmil  celou situaci s tím, že na kolejích provádějí fyzikální pokusy se zápisem událostí v časoprostoru, které se dají zpětně čerpat do vědomí pomocí interakce mozku s časoprostorem. S tímto a dalším vědeckým popisem mu pomohl Jirka.

     Když se doma o tom zmínil Jirka, všichni spráskli ruce: To jste si nasrali do bot! Tatínek podotkl: "Rýpete do telepatické špionáže, to vám tajní nedovolí a asi vás budou chtít zlikvidovat." Maminka s brekem říkala Jirkovi: "Ty magore, vždyť ti jde o život." Teta Málča, která byla u komunistů na krajském národním výboru, zase řekla: Komunisti mají svou taktiku. Já tomu říkám žampionová metoda: "Držet v temnotě a uřezávat hlavičky. A vám ty hlavičky uřežou. Musíme to říci tetě Jindře, třeba něco zachrání."

     Na kolejním pokojíku se konala tajná porada studentů-původců pokusů s časoprostorem. Jako by z ničeho nic se v pokojíku objevila i teta Jindra. Řekla jim to svoje a pokyny. Jak se objevila, tak zase zmizela a to, že tam byla, jim vymazala z paměti.

     Co se vymyslelo: Komunisté nemohou zlikvidovat čtvrtinu patra kolejí. To by bylo nápadné. V davu je síla. Budeme dělat, že jsme řadoví. Budoucí Džordž se nesmí prozradit. Ten by padl jako první. Byl tu návrh, že za skutečného Džordže se nasadí dvojník, který by se ubránil útoku s nožem. (Byly tu zprávy z časoprostoru. Pepa jim totiž četl kapitolu z budoucna "Přísně tajné." V tomto pojednání z budoucna šel po dvojníkovi Džordže Vilémovi chlap s nožem.)

     A ještě jedna věc se současně skrytě stala. Teta Jindra zašla  s Jirkou  za rektorem. Vyjevila mu, jak se věci mají, a pak to Jirkovi vymazala z paměti. Teta se s rektorem potkala ještě jednou a pak řekla Jirkovi: "Rektor se postavil za tebe Jirko. Prý, že si nenechá likvidovat nejlepší studenty. Šel vlastně do rizika, když se rozhodl neprozradit identitu pravého Džordže."

     Na kolejích se přemýšlelo, jak to bude s dvojníkem Džordže. Padl tip na Viléma, který se věnoval karate a bojovým uměním. Zeptali se ho, jestli  by nedělal dvojníka Džordžovi, protože mu bude asi hrozit nebezpečí. Také se ho zeptali, jestli by se ubránil holýma rukama chlapovi s nožem. Vilém podotkl: "To by záleželo na tom, jak je ten chlap mohutný." Studenti mu řekli: "Dobře si to nacvič, budeš to potřebovat. Musíš být pořád ve střehu." Vilém podotkl:"Reakce, ty já mám dobrý."

     Pak si studenti původního pokoje řekli: "Přejdeme do ilegality. Nebudeme vědět, kdo je pravý Džordž. Když se nás někdo zeptá na pokusy, tak se řekne, že na kolejích se objevil signál, který se dál šířil. My jsme se do toho také náhodou za míchali. Ale, že už nic není. Na všechno zapomeneme. Sejdeme se za tři měsíce a vyhodnotíme, co se dělo a jak dál."

     Další týden došel Pepovi dopis od rektora. Byl to ale podivný tajný dopis. V dopise ale hlavně bylo, aby zachoval maximální mlčenlivost o tomto dopise, nikde ho neukazoval a mlčel i o tom, co v dopise poslal rektorovi i o všech ostatních věcech. Jsou to skutečnosti, které se týkají národní a státní bezpečnosti a za prozrazení těchto informací hrozí tvrdé postihy. Na schůzku si měl sebou vzít tuto pozvánku. Pepa to měl s tím utajováním těžké. Dopis vyzvedával z kolejní poličky na dopisy před ostatními kamarády. Pak šli všichni na pokoj a všichni byli zvědaví, co se píše.

                                                                                                                                                   57,7/6

     Pepa před nimi otevřel dopis a začal ho pro sebe číst. Pak zvážněl, pobledl a řekl: "Já vám to nemůžu ukázat." Mulda řekl: "Co blbneš? O co Jde? Jen mně to dej." A tak Pepa s těžkým srdcem podal dopis Muldovi. Ten se začetl a řekl: "To je síla." A od citoval z dopisu zvýrazněné pasáže o telepatické špionáži, státním zájmu na utajení a tvrdých postizích za prozrazení.

    Pepa řekl: "Musíte mlčet jako hrob. Jinak byste mě potopili. Nejlépe bude, když na to zapomenete." Nakonec se všichni dohodli, že na to zapomenou a vymažou si paměť. Ale, že si pak zase udělají poradu. Kolektivně si odblokují zapomnění a řeknou si, co se děje dál. Pak všechno zase z paměti vymažou. Tak začala tato tradice občasných i pravidelných porad s vymazáním paměti.

     Pak se jakoby náhodou stalo, že nějaký hlouček  studentů stál před kolejemi. Byl tam i Jirka. Zrovna vycházel z kolejí Pepa a někam šel .

     Mulda se ho ptal: "Kam jdeš?"

     Pepa se chtěl v euforii pochlubit  a řekl: "Za rektorem."

     Mulda na to: "Nekecej."

     Pepa: "No vážně. Tady mám pozvánku."

     Chtěl ji ukázat, ale uvědomil si, že je to tajné. Že ji nesmí ukazovat. A tak předstíral, že ji nemůže najít. A pak šel.

     Když se vracel, kluci se ho ptali: "Jak bylo u rektora?"

     Pepa se na ně udiveně podíval a řekl: "Já nebyl u žádného rektora. Já jsem se šel jenom projít."

     Potom, co nastal ten správný čas a tak, jak bylo domluvené, se sešli kluci v kolejním pokojíku Pepy. Pepa prohodil: "Ten rektor se stále neozval. Asi ten můj dopis zmačkali a zahodili."
     Kluci si začali vzájemně odblokovávat paměť a zjistili, že Pepa si nic nepamatuje o návštěvě rektora. Měl to vymazané z paměti při jeho návštěvě. Kluci se snažili dostat Pepu do obrazu. Připomínali mu, co věděli a i Pepa se snažil. Postupně začal z mlhy zapomnění lovit střípky, které se mu vybavovaly. Vedle rektora seděl ještě jeden muž. Byl to tajný. Oba se vyptávali na podrobnosti. Kdo všechno se účastnil. Kdo vlastně je ten budoucí Štef... a budoucí Džordž.  Pepa řekl, že to jsou asi osoby z budoucího časoprostoru. Ale kdo to bude, tvrdil, že neví. Prozradil ale kluky z pokoje, kteří se účastnili a i čísla dalších pokojů, kde tyto pokusy probíhaly.

     Pak ten samý dopis k rektorovi dostal i Jirka. Zase tu bylo o státním zájmu na utajení, hrozba tvrdých postihů i to další. Jirka dopis stačil ještě ukázat tetě Málči a rodičům. Tatínek kroutil hlavou nad tím, že i rektor použil slova telepatická špionáž. Dodal: "Asi to chtějí jen utajit. Musíme na to zapomenout. Kdybychom se prořekli, tak to odnese celá rodina."

     Rovněž na tajné poradě studentů, kde se odblokovávala paměť, stačil toto ještě říci svým kamarádům. Pak se všechno hypnoticky mazalo z paměti.

     Když Jirka odcházel z kolejí za rektorem, zase tu byl hlouček studentů před kolejemi. Proběhla skoro stejná situace jako u Pepy. Studenti pak zase koukali, že si Jirka vůbec nic nepamatuje ani o dopisu.

     Na poradě tajného společenství studentů s mazáním paměti se ostatní dozvěděli, že tajný zvací dopis k rektorovi dostal  i Jirkovi spolubydlící, Šanda i spolubydlící Pepy Mulda. Ten už bez obav podal  tento dopis Pepovi. Pepa říkal: "To je jediný hmatatelný důkaz, že něco bylo. A ten nám stejně seberou. Zbytek je ve vymazané paměti. Co kdybych tenhle dopis nechal okopírovat?" Mulda souhlasil. Za komunistů bylo kopírování přísně sledované.

     Na kopírkách bylo elektronické počítadlo a ke každému pořadovému číslu musel být popis ve zvláštní přídavném sešitu. Nebylo to tak jednoduché. Dopis mu kopírovala jeho sestra v podniku, kde pracovala. Takže o kopírování byl záznam. Pepa měl ale hmatatelný důkaz. Co se pak dělo s kopií, je příběh sám o sobě. Kopie byla různě ukrývána, ale stejně nakonec asi skončila v rukách tajných.

     K rektorovi šel i Vilém. Z frajeřiny řekl, že je budoucí Džordž. A zase to měl hypnoticky vymazané z paměti. K rektorovi začali chodit i studenti z dalších pokojů. Před kolejemi byl vždy hlouček studentů a sledoval, kdo zase jde k rektorovi a pak zase nic neví.

                                                                                                                                              57,7/7

     Pak se ale poblíž hloučku objevil stojící muž. Klukům došlo, že je to tajný. Někdo se svěřil rektorovi, že se trochu prořekl před hloučkem neznámých studentů. A asi to bylo víckrát. Tajní začali tuto aktivitu sledovat. Kluci si to uvědomili a včas přestali stát před kolejemi.

     Co se pak nestalo: Vilém jezdil na kole ve Žďáře nad Sázavou do lesa za Pilskou nádrž. Tam běhal, sportoval, udržoval se a zvyšoval kondici. Přitom proti němu vystartoval chlap s nožem. Chtěl ho zabít. Byl to estebák. Vilém byl ale připravený. Nakonec mu chytil oběma rukama za zápěstí ruku s nožem. Zkroutil mu ji za záda. Povalil ho. Vzal mu nůž. A nožem mu udělal krvavou značku na ruce. Pak ho pustil. Chlap odběhl. Zase se ale vrátil a chtěl mu to hypnoticky vymazat z paměti. Přitom mu nahrával slovní konflikt, že je z lesní správy, a že tam on nemá co dělat. Vilém ho ale pořád posílal do prdele. A něco mu v hlavě zůstalo. Další informace o tomto konfliktu jsou v kapitole: "Miloslav Šimek jako velký mág telepatické špionáže".

     To, že se Vilém ubránil holýma rukama, že byl připraven, je zásluha sabotáže  tety Jindry. Kdyby estébáci  věděli, co všechno jim pod nosem hypnoticky, telepaticky a časoprostorově tajně dělala za zády, tak je minimálně 5x mrtvá. Dohlédla tajně na výcvik v oddílu karate, kam Vilém chodil a připravila ho i na místě budoucího střetu při přípravě a zároveň rekonstrukci budoucnosti. Pak mu všechno hypnoticky schovala do podvědomí, aby bylo všechno dokonale utajené. Ošéfovala i budoucnost, kdy už nežila, aby informace z budoucna neohrozily její přítomnost.

     Ještě v roce 2016 zachytil Džordž telepatický signál estébáků, a byla vyslána patřičná blamáž s vysvětlením pro estébáky. Všechno ukočírovala a stala se dokonce prababičkou.

     Na fakultě strojní a vlastně i na VUT se o události s Vilémem tajně povídalo mezi studenty. Šířily se následující zvěsti: Prý nějaký student dělal časoprostorové  pokusy s telepatií do budoucna. Přitom si nechal říkat jako nějaký Džordž  z budoucnosti. Komunisté ale na něj poslali tajné aby ho za toho Džordže zlikvidovali. V lese po něm někdo vystartoval a ten student se holýma rukama ubránil proti chlapovi s nožem.

     Mezi opravdu statečnými studenty se iniciovala protestní akce. Tito stateční studenti si začali nechat říkat Džordž. Říkali, že je to velmi nebezpečné.

     Mezi Džordži byli i naivní studenti, mladí komunisté, kteří zase říkali, že to není možné. Že je u nás svoboda. A klidně člověk může mít i západní jméno. Dokazovali tak, že to není pravda, a že je u nás svoboda.

     Estébáci měli najednou plné ruce práce a nestíhali. V tomto mumraji  se jim pravý Džordž  ztratil z dohledu pozornosti. Různých Džordžů  bylo snad 32, možná i víc. Teta Jindra to počítala a říkala: "To číslo 32 je magické číslo. Byla to Džordžova  metafora magnetického mračna, gravitační čočky. Více o tom v kapitole "Astronom Jiří Grygar jako velký praktik telepatického průzoru do budoucna". Je to optický jev v astronomii. Gravitační čočka ohýbá světelný paprsek vzdálené hvězdy ve více rovinách a je vidět více obrazů té samé hvězdy. Počet obrazů může být 2,4,8,16, a třeba i 32. A najednou bylo 32 obrazů pravého Džordže, což byli jednotliví jeho dvojníci.

     Vilém měl pak v té době  studijní problémy. Nestihl udělat a opravit všechny zkoušky v termínu zkouškového období. Chyběli mu dva nejtěžší předměty: matematika a fyzika. Byl to maximálně možný počet předmětů, u kterého šla ještě dělat pozdější opravná zkouška. To ale povoloval děkan fakulty. Ten mu to ale nechtěl povolit. Prý je špatný student a že to nemá cenu. A tak šel Vilém za rektorem, jestli by mu nepomohl s tím něco udělat.

     Ke konci rozpravy s rektorem mu Vilém řekl, že není pravým Džordžem z budoucna. Že to plácl jen z frajeřiny. Rektor se ho zeptal, jestli k tomu nechce něco dodat. Vilém řekl, že ne. Rektor řekl: "Zvlášť když je to tak nebezpečné". Vilém odvětil: "To jo".

     Rektor Viléma podpořil. Postaral se o povolení zkoušek. A ještě mu doporučil  inženýra, který by ho připravil na zkoušky. Ten mu pomohl a to i systémovými radami, jak se učit. Vilém ty "děkanáty" udělal a pak zvládl i celou školu.

                                                                                                                                                 57,7/8

     S akcí Džordž  tu byla první snad související úmrtí. Zde je první případ. Na jedněch kolejích hořelo. Přitom zahynul jeden student. Prý upadl, když přebíhal silně zakouřenou chodbu s hořícím linoleem. Povídalo se, že před požárem byl cítit benzín. Vysvětlovalo se to tak, že nějaký student měl starý benzinový zapalovač a při jeho naplňování rozlil benzín, na chodbě s linoleem, z lahvičky. Dále Pepa Bílý z časoprostoru věděl, že mu někdo k pádu na hořící lino pomohl. Těch studentů, co přebíhalo,  bylo víc. Jirka si uvědomil, že když Pepa s Muldou blbli se stejným zapalovačem a s házením nedopalků do koše, kde někdy byly papíry. Něco zkoušeli. Pak dokonce soutěžili přeběhnout chodbu se zadrženým dechem a přitom si neférově dávali herdu do boku. A oni zatím dělali částečně rekonstrukci, jak to bylo. U druhého případu našli mrtvého studenta na dně propasti Macocha.

     Teta Jindra o těchto úmrtích věděla z časoprostoru. Dovedla Jirku na tato místa než se události staly. Byl vyslán blamážní telepatický signál o přítomnosti Džordže na těchto místech. Je smutné, že tam, kde se vyskytl Džordžův telepatický signál, kráčela někdy i smrt.

     A ještě důležitá souvislost. Oba mrtví studenti si nechali říkat Džordž. Oba byli ale tvrďáci jako Vilém. A tvrdili, že jsou pravými Džordži z budoucnosti. Na to už tajní slyšeli.

     Tato informace se pak tajně šířila mezi studenty a mezi ostatními Džordži. Dodávalo se, že je to velice nebezpečná informace, která se nesmí veřejně šířit. Následovala by odveta tajných.

     Pak tajní začali záludně likvidovat Pepu. Chtěli z něj udělat blázna a magora, který nedokončí školu. Byly to stejné metody a praktiky, s jakými se pak o nějakou tu desítku let (už po revoluci 1989!) setkal Džordž  a jeho spolužáci s prumky, když začal psát svou magickou literaturu. Také to byla nervově paralyzující látka bez zápachu nalitá v lůžku a pak později karcinogenní prach z těžkých kovů, které byly namlety do velikosti poletavého prachu. Viz. kapitola "Přísně tajné."

     Pepa začal na sobě pociťovat tlak a bolest na temeni hlavy, problémy se soustředěním a problémy s vydáváním pracovních povelů. Svěřil se spolubydlícím i Jirkovi: "Já mám problémy se soustředěním, s hlavou, s psychikou, něco zdravotního. Kdo ví, jestli tu školu dodělám".

     Pak vysledoval souvislost potíží s ležením na lůžku. Intuitivně zkusil spát v kolejním pokojíku na linoleu podlahy vedle postele. Zaregistroval pozitivní změny. Začal o tom přemýšlet. Něco plácl i před klukama. Ti nad Pepou nechápavě kroutili hlavou. Říkali si, že se o Pepu pokouší duševní nemoc. Že trpí bludy. Pepa ale ovšem věděl své. Ostatní hlava nebolela, a neměli potíže. Začal přemýšlet a se vším bojovat. Dělal si svoje důkazní pokusy, jako v budoucnosti Džordž. Všechno bylo zase jasnější . Podezření se přeměnilo v přesvědčení. Pak ho napadlo vyprat doma kolejní polštář a přikrývku. Říkal si, že má vyhráno. A zase začal spát v lůžku.

     Objevila se ale další sabotáž: Ráno měl nos zanesený  divným prachem, který ve spánku dýchal. Zase se v tom nějaký čas plácal. Začalo ho pobolívat na plíci, později na játrech. Byla to ta samá sabotáž s karcinogenním prachem z těžkých kovů, které byly namlety do velikosti poletavého prachu. To samé zažil i o nějakou tu desítku let později, už po revoluci, i Džordž a jeho spolužáci. Pak si Pepa všiml konvekčního proudění, když ležel, které vynášelo prach nasypaný do lůžka. Vše vypadalo jako stoupající cigaretový dým.

     Pepa žádal kolejní správu o výměnu  lůžka. Správa ale řekla, že rozsypaný popel z cigaret není podstatná vada, kvůli které by měnila lůžko. A tak Pepa donesl z domu kladivo a sekeru a vše porušil takovým způsobem, že byla nutná výměna.

     Stěžoval si na správě kolejí, že mu někdo dělá sabotáže a že mu někdo rozbil lůžko. A kdo ví, kdo nahoře za tím stojí. Výměnu lůžka musel zaplatit. Už uvažoval, že kdyby se objevila nějaká další sabotáž, že odejde z kolejí do podnájmu.

     O prázdninách se nějaký čas léčil s něčím v nemocnici. Dávali mu i nadměrné dávky léků, které likvidovaly jeho játra. To už mu hrozilo smrtelné nebezpečí. Vše objevil asi proto, že byl časoprostorově varován dokumentem z budoucna: Přísně tajné. Když se na to přišlo, nikdo v nemocnici nechápal, jak je to možné.

                                                                                                                                                    57,7/9

     Byla to ta samá sabotáž, jakou byl likvidován pracovník Žďasu, který měl přístup k výkresům z budoucna, podle nichž se vyráběly tanky. Tyto výkresy byly získávány z budoucna tajnou technologií, kterou se i autor bojí zveřejňovat a popisovat.

     Pepa začal bilancovat a přemýšlet, odkud vítr fouká. Tedy od tajných služeb. Došel k závěru napsat dopis prezidentovi Husákovi. Byl to ten samý závěr, jaký za řadu let udělal Džordž, když napsal dopis prezidentovi Zemanovi.

     Pepa v dopise prezidentovi Husákovi napsal přibližně toto: Že se cítí být platným členem naší socialistické společnosti. Že pozorně  sleduje, jak dobře to u nás komunisté vedou. A že jim fandí i tehdy, když se něco nedaří. Že sám zvažuje i o vstupu do komunistické strany. (Co by člověk všechno nenapsal, aby se zachránil.) Ale že se mu stala jedna potíž. Že se připletl do amatérského výzkumu telepatické špionáže, a že teď je za to likvidován tajnými službami. Popisuje, co se mu všechno děje. A žádá prezidenta o pomoc, aby mohl být i nadále platným členem naší socialistické společnosti.

     Co se nestalo. Navštívili ho dva muži v černém. Když se to pak z vyprávění dozvěděli spolužáci, nechápavě kroutili hlavou a říkali, co by po tobě chtěli pohřebáci. A přemýšleli, jestli si to Pepa nevymyslil. Tyto události ale naznačily, odkud vítr fouká.

     Poznámka ze současnosti: Na televizním kanálu Prima ZOOM běžel seriál dokumentů: Akta UFO -hangár 1, kde jsou uchovávány tajné informace, které ale prosakují. V seriálu bylo řečeno, že svědkové UFO a všichni, kteří se snažili něco zveřejnit, předčasně zemřeli. Vždy se tu také objevovali muži v černém a měli v tom prsty.

     U Pepy to bylo málem podobné. V USA měli muži v černém následující stupně činnosti. 1. hypnotické vymazání paměti. Když to nepomohlo pak 2. Tvrdé zastrašování a psychický nátlak. Když to nepomohlo pak 3. Fyzická likvidace, která vypadala jako běžná nešťastná náhoda. Když velící důstojník vysílal muže v černém na Pepu, vyslovil rozkaz: "Zneškodnit ho." Měl však na mysli likvidaci. Muži to také tak pochopili. Naštěstí tu byla telepatická a hypnotická sabotáž tety Jindry a její dcery Išky. Pepa pak zablafoval před muži v černém, jak mu dokonale hypnoticky vymazali paměť.

     Po prázdninách, nebo to bylo na konci zkouškového období, se Pepa sešel s Jirkou na tajné schůzce snad v kolejní umývárně, nebo něčem podobném. Pepa vyprávěl o svých zážitcích, o dopisu prezidentovi, i o mužích v černém a ostatních věcech.  Nakonec se shodli, že na všechno musí zapomenout, protože kdyby se někde prořekli, mohlo by je to stát život. Pak ale Pepa dodal: "Ale někdy v budoucnu to napiš do knihy." Jirka si říkal, že někdy za rok či za 5 let si to vždy připomene. Pepa odešel. Pak se ale objevila teta Jindra. Řekla, že to musí být totální vymazání paměti. Jirka zesmutněl, že tak rozsáhlý příběh musí zmizet z vědomí. Pak ale pookřál, když se dozvěděl časoprostorové ujištění, že to v budoucnu opravdu napíše do knihy. Teta Jindra totiž načasovala výbuch časované informační bomby. Časovací mechanismus bylo jeho podvědomí a časoprostor. A tak Jirka se vším souhlasil.

     Při psaní těchto řádků se objevila následující vzpomínka: Jirka seděl s tetou Jindrou  před rektorem. Pravděpodobně tam byla i sestřenice Iška. Ale Jirka ji nevyděl, protože byla asi za ním. Jindra děkovala rektorovi nejprve za Išku. Ta měla podobné studijní problémy jako Vilém. Rektor jí pomohl podobným systémovým opatřením jako Vilémovi. A ona pak také dodělala školu a je z ní inženýrka. Pak Jindra děkovala za Jirku, že ho zachránil před jistou smrtí. A nakonec děkovala i za Viléma , že mu pomohl ve studiu. Rektor jen podotkl: Vy máte také ve všem hodně namočené prsty. Jako symbol díků mu předala láhev Becherovky. A ještě jednou poděkovala za to, co dělá pro studenty.

     Je tu ještě jedna mlhavá vzpomínka: Kdo ví, jak je to možné, a jestli je to vůbec reálné. Vše naznačuje, že teta Jindra se toulala časoprostorem, a že si ledasco připravila dopředu:

                                                                                                                                                57,7/10

     Vybavilo se také takové deja vu. Byla to podobná situace u stolu. Jenže tehdy bylo Jirkovi asi deset let. Byla tam podobně stará Iška. A navíc tam byl i Vilém, také tak starý. Seděli před nějakým pánem a Jindra se s ním bavila o budoucnosti. Pán ji řekl: "Já bych vám klidně pomohl, ale musela byste zařídit, abych byl rektorem." Je zajímavé, že jeho příjmení je pravděpodobně také Rektor. A tak je to taková časoprostorová záhada. Jirka si pak vzpomněl na to, že když odcházeli, tak Vilém podotkl: "To jsem zvědavý, jestli to bude pravda." Jindra řešila budoucí možné varianty. Přemýšlela nad nemožným. A pak magicky konala.

     Zbývá se zamyslet nad muži v černém, kteří operovali v Evropě i v České republice. A dále nad faktem, že psychické dovednosti a telepatická špionáž jsou na stejném indexu utajování, jako události s UFO. Kdo vlastně velí mužům v černém, když operují po celém světě? Povídá se, že to jsou vládnoucí společenské a vojenské špičky. Je tu ještě souvislost s mimozemšťany. Co když toto je ten nejvyšší řídící stupeň. Vše ovládají nadčasovými psychologickými technologiemi. Přitom sledují svoje zájmy a připravují si tajně Zemi pro svoje budoucí působení. Čeká se jen na to, až ze vzdálenosti světelných let přiletí hlavní kolonizační kolona.

     Působení tajných služeb, řízených bůh ví kým, se dá vysledovat v České republice i po revoluci 1989. Byly tu pokusy o likvidaci jedovatými látkami členů Džordžových magických kruhů. Byly plánovány i fyzické likvidace.

     Čtenáři, který začne přemýšlet, jestli něco napsaného o aktivitách tajných proti Džordžovu společenství není třeba pravda, se bude zdát krajně nerozumné, že i autor knihy vystupuje pod pseudonymem Džordž J.S. Je to ale jen okolnostmi vynucená blamáž, která má schovat pravého Džordže. Naštěstí se plno členů magických kruhů neprojevilo a nebylo proto odhaleno tajnými. Dále je tu připravena armáda záložních Džordžů, kteří jsou odhodláni po smrti Džordže J.S. zvednout jeho meč srdce a pravdy a bojovat za štěstí a budoucnost Země i ostatního vesmíru. Mezi sebou mají poznávací kódy a to iniciály za jménem Džordž.  Samotné jméno Džordž je jen magický titul. Dalo by se to třeba přirovnat k výrazu Dalajláma.

     Nenechte se však zmást. Všechno je úplně jinak. Jen se příznivě změnila politická  vesmírná situace a koncepce těch nahoře. Pak bylo možné odtajňovat. Odedávna tu byly dvě nejvlivnější politické skupiny mimozemšťanů - rasa Askardů. Ty skrytě soupeřily o telepatickou a tím pádem i politickou nadvládu nad prostorem Země. Používaly technologie telepatického časoprostorového průzkumu. Dále ovlivňovací akce vysílanými bojovými důstojníky, kteří mimo jiné používaly hypnotické instrukce a následné hypnotické mazání paměti. A nejnovější technologii, kterou sice znaly, ale ještě neovládaly. Je to hit posledních staletí, který byl vyvinut na základě poznatků o psychické energii, o energetickém stínu hmoty v další dimenzi a o teorii strun ve stavbě hmoty v souvislosti s energetickým stínem. Je to technologie převtělování. Viz další kapitoly.

     Skupiny si vzájemně likvidovaly svoje aktivity a každá se snažila prosadit si svou koncepci prostřednictvím vládnoucích špiček a tajných služeb. Tím pádem byl také vždy někým likvidován i telepatický Džordžuv signál a jeho aktéři.

     Signál přežil jen díky strategii přežití, založené na vlastnostech jeho nositelů. Každý musel myslit, cítit a jednat srdcem. Musel mít smysl pro pravdu o sobě i o druhých. I když pravda o sobě i jiná může velmi bolet. Veškerá pravda se musí přijmout za své. Nelhat sobě ani jiným. Spíš jen regulovat, co se řekne. Kdo se uchýlí ke lži, ztratí orientaci v prostoru i v sobě a síly ho mohou zahubit. Musí mít velmi tvořivou mysl, aby mohl vymyslet řešení i v bezvýchodných situacích, jak pro sebe, tak pro druhé i pro nepřítele. Jako myslí na sebe a chrání sebe, musí myslet a chránit i druhé i nepřátele. Jako by bojoval sám proti sobě. Je to vždy složité, zvlášť, když si jdou všichni po krku.

                                                                                                                                                    57,7/11

     Jde o to, držet magický směr mezi silami, které dokážou zahubit. Tento směr by mělo držet lidstvo, svět i vesmír, aby nedošlo k sebezahubení. Tohoto směru se svým životem dotýkal i Ježíš Kristus. Přesto mu tyto síly přibily jeho tělo na kříž. Zůstala mu jen duše. A zachovat si tělo i duši je opravdu umění.

     Tento směr, který se dá vyjádřit matematickou limitou, se třeba snaží prosazovat naivní jehovisté a mluví o budoucím ráji na Zemi. Je to ale utopie. Z fyzikálního hlediska, což je boží přírodní zákon, je to jen matematická limita, kolem které se vlní a pulzuje život a vývoj dobra a zla. Protože dobro jen pro jednoho se může stát zlem pro jiné. Přiznat si tuto pravdu a jednat podle ní, není pro ďábla možné. Ale i on je součástí světa. A pokud nebude šťastný celý svět, žádný ráj nebude.

     Je tu jedno přísloví: Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. A najdete nyní řešení, tu matematickou limitu?

     Obě vlivné skupiny mimozemšťanů -rasa Askardů  si uvědomily, že Džordžův telepatický signál přetrval století. (Zmínky jsou už za rabína Lőwa.) A to i přes různé likvidační snahy. V historii byl třeba ničen nacisty, kteří se ho snažili ovládnout.

     Najednou jim bylo jasné, že je dokonalý a že se dá dobře využívat. A obě skupiny ho začaly chránit a využívat. Tím pádem tu byl tlak na tajné služby, aby ustoupily od likvidačních praktik a už jen sledovaly. S tímto stavem se smířila i třetí strana mimozemšťanů, takzvaných průhledných. V bibli se nazývali anděly. Vše snad získalo všeobecnou podporu.

     Za to, že se Džodrdž myšlenkově dotkl matematické limity směru přežití signálu, dostal symbolicky za celé společenství od mimozemšťanů tajnou hodnost vesmírného majora. Jmenování proběhlo ve snu, který mimozemšťané na Džordže seslali.

     Zde je ten sen: Na zbytcích hodnostního označení, které mu zůstalo po degradaci  hodnosti za působení v základní vojenské službě, měl modrou hodnostní frčku označující hodnost hvězdného poručíka, kterou měl už dříve. Pak se stalo, že se mu hodnostní označení proměnilo na zlaté, což byl vesmírný major. Do mysli doputovaly i další informace. A to že byl na návštěvě na planetě Askardů, Dostal se tam menším mobilním dimenzionálním tunelem z jednoho vojenského újezdu v České republice. Vše bylo ale hypnoticky vymazáno z paměti. Vzpomínky byly načasovány na pozdější dobu, jako časovaná informační bomba. O tomto cestování viz. další kapitoly.

     Největší záhada ale je, že jsou to skutečné autorovy vzpomínky!

     Někteří odborníci tvrdí, že existují i falešné vzpomínky. Falešná vzpomínka vzniká při nedostatku určitých látek v mozku - neurotransmiterů. Pak se myšlenka uloží ne jako myšlenka, ale jako vzpomínka. Při dalším vybavování už to tak zůstane.

     A tak babo raď. Někdo nad tím bude jen kroutit hlavou. Ale někdo může začít pátrat, kde je pravda. Prověřovat zdroje, hledat důkazy a přemýšlet, kde je pravda a co dál.

     Nyní se ale vraťme do reality:

     Přidávám informaci o "Humorném prohlášení" prezidenta Václava Havla. Krátce po svém prvním zvolení mluvil v rozhlase o humoru. V souvislosti s tím mohl si dovolit i toto kontra-verzní

prohlášení. Možná, že ho občas někdo zaslechl. Pak toto prohlášení citoval v rozhlase astronom Jiří Grygar, protože prohlášení se týkalo vesmíru. Pravděpodobně s touto informací vyrukoval i prezident Miloš Zeman na nějakém mezinárodním fóru. Použil nahrávku Václava Havla s tímto prohlášením. Spíše ale jen proto aby ho zdiskreditoval. Sam ale na tomto fóru řekl překlad v angličtině.

     Je zajímavé, že astronom Jiří Grygar vyprávěl i o tom, jak prohlášení Václava Havla hledal na internetu. Bylo až na konci stovek odkazů, což si uvědomoval a hledal odzadu. Jako by někdo úmyslně tuto informaci skrýval. Nyní tam bude asi ještě připojen velmi agresivní vir.

     A takto Václav Havel mluvil vážným a důrazným hlasem v rozhlase:

                                                                                                                                               57,7/12

     "Humorné prohlášení: Je to vzkaz od jednoho Džordže všem státníkům planety Země, všem jejím obyvatelům, a všem koho se to týká. Lidstvo by mělo zachovávat telepatickou bezpečnost. Tyto technologie telepatické špionáže se lidstvo teprve učí ovládat. Zatímco mimozemšťané jsou v těchto technologiích mnohem dál. Musíme se jim v tomto vyrovnat a porazit je v nich. Těmito technologiemi kontrolují tajné služby. A pomocí telepatických goaldů se snaží ovlivňovat vývoj na Zemi, aby se lidstvo vymlátilo v jaderném konfliktu a oni potom, co opadne radioaktivita, následnou invazí obsadili zemi. Kosmické lodě jsou již na cestě. Dorazí za 2000 let. Při vzdálenostech světelných let je to chvilka. Kdo má smysl pro humor, ať se zasměje. Kdo ho nemá ať se zamyslí!"

     Jako vždy u každé kapitoly zbývá si odpovědět na otázky: Byla to blamáž autora, výplod chorobného mozku, nebo je to realita a skutečné příběhy?

     Kde je pravda?