ING DŽORDŽ autor budoucí knihy Magické zážitky ze Žďasu UKÁZKY

Věštby paní Kořínkové

            Události se někdy opakují. Opakují se měsíční fáze, roční období. Opakuje se cyklus slunečních skvrn. Je tu stoletý sluneční cyklus. Opakuje se postavení planet. Dá se říci, že i počasí se opakuje v ročních či mnohaletých cyklech. Až si toho lidé všimli a vnikly pranostiky. Za stejných podmínek se také dějí stejné věci. Je stejné počasí. A i lidé dělají stejné věci. Pak se třeba může stát, že po určitých ročních cyklech se na stejném místě sejdou stejní lidé. A někdy se tu pak scházejí i jejich děti. Tak velký vliv má přírodní opakování na lidské cykly a chování. Pak jsou tu cykly těla. Je tu duševní cyklus. To znamená, že člověku to někdy lépe myslí.  Nebo je tu emoční cyklus. To znamená, že někdy více fungují emoce a člověk  je citlivější. A ještě je tu cyklus fyzický. To znamená, že to třeba člověku někdy lépe běhá.

            Jenže po určité době jsou cykly zase ve stejném postavení. A lidé jsou náchylní dělat stejné věci. Někdo tu zákonitost používá k věštění. Může přitom současně použít i duševní věštecký stav. Jen už se ví, do kterého místa opakování  cyklu zacílit svou pozornost.

            Džordž vysledoval a sním mnoho dalších, že při opakování cyklu a při opakovaném setkání, někdy někdo něco plácne, co se vlastně týká budoucnosti při dalším cyklu. Jen si toho všimnout. Kdo má dobrou logickou paměť, která mu připomíná stejné, nebo podobné události, ten to vysleduje. A někdy má na to i svědky, kteří potvrdí to samé. Jestliže jsou tu věštecké schopnosti a zároveň vědomosti těchto cyklů, dá se toho využít. Je tu také věštění podle horoskopu. My se ale soustředíme na jednotlivé události a jejich opakování.

            Pojďme tedy k vlastním událostem. Džordž čekal na svou ženu Lenku v předzahrádce u restaurace Laguna, která se pak přejmenovala na Ingot. Byl letní parný den. Konečně přicházela. Ale vedle ní šla její bývalá sousedka paní Kořínková. Už špatně chodila. Spíš se belhala. Džordž měl pocit de javu. Říkal si: Kdysi se tady něco dělo. To je opakování cyklů. Paní Kořínková šla zrovna od voleb ze školy. Objednali si nějaké pití a chvíli poseděli. Jen Džordž pátral v mysli, kdy se tu něco dělo a teď se to opakuje. Přemýšlel i doma. Přitom si vzpomínal na různé události v těchto místech, které tu kdysi probíhaly. Pro někoho, kdo nemá systémově poskládanou paměť by to byl jen pocit de javu. Džordžovi se ale vybavovaly konkrétní události.

Tady je ta nejdůležitější: Džordž byl ještě na vysoké a čekala ho vojna. Byl ve stejných místech jako nyní. Jen tu nebyla zahrádka, ale bylo tu přece pár stolů a židlí, které se na léto vyndaly před budovu. Zase byl letní den. Seděl u jednoho stolu. O pár stolů dál byla paní s nějakou asi šestnáctiletou dívkou. Džordž je neznal. Po tolika letech si ale uvědomil, vždyť to byla Lenka a paní Kořínková. Zadíval se tenkrát na tu dívku. Očima se tenkrát setkali. To by si žena mohla také pamatovat. Džordž se jí tedy zeptal. Popsal přibližně dobu a místo. Žena Lenka zavzpomínala. Nějaký čas to trvalo. Pak si vzpomněla. Máš pravdu. Také jsem tě viděla. Ještě jsme se neznali. Ptala jsem se tehdy paní Kořínkové: „Proč se na mě ten kluk tak dívá?“ A ona odpověděla:

„To víš, to bude jednou tvůj muž.“

Paní Kořínková tehdy trefila přesně budoucnost o pár let dopředu. Je zajímavé, že na stejných místech zorganizovaly magické kruhy tety Jindry  jakési podivnosti.  Na stejném místě, kde kdysi seděla pro Džordže neznámá tehdy možná i patnáctiletá Lenka, někdy jindy seděla jiná neznámá dívka. Džordž měl také před vojnou. Až mnohem později mu došlo, že to byla čarodějka Věra. Ta se pletla Džordžovi do života před tím, než oficiálně poznal Lenku. A tato Věra měla v očích něco temného, co se Džordž pokoušel svýma očima nějak získat, nebo vyloupnout. Asi to byl nějaký erotický vzkaz či instrukce. Možná, že to bylo i na opak, když se nějak stalo, že si vyměnili místa. A snad za pár dní, či minut na stejném místě Věry seděla zase Lenka a zase měla ten temný vzkaz v očích. Historie se opakovala, jen pro Džordže před vojnou to byly tehdy dvě neznámé dívky.

            Na stejném místě během 30-ti či 40-ti let proběhlo ještě několik opakování cyklů. Ačkoli na tomto místě se jinak nezdržovali. Byli tu tak jednou, dvakrát za rok či za několik let. Pravidelně sem vůbec nechodili. Ten průměrný interval událostí byl asi 5 let. Vždy bylo léto. Dost často parné léto. Většinou se tu ocitli Džordž a Lenka. S nimi tu různě byli i další. Byli tu dost často jejich děti, dcery Lenička a Hanička. Pak se tu objevila maminka Džordže nebo maminka Lenky. Jindy paní Kořínková, která šla zase od voleb. Nebo tu byla sestra Lenky Lída. Jindy její bratr Kája.

                                                                                                                                                60,03/2

            Když bychom těch 40 let podělili pěti lety, tak to vyjde asi na 8x opakování. Což odpovídá. Takže to Džordžovo de javu mělo mnohočetný základ a to různých událostí asi po pěti letech.

            Podvědomí člověka, které je spojeno s časoprostorem, někdy pátrá v budoucnosti a ocitne se v budoucích situacích, ačkoli vědomí o tom vůbec neví. Až pak se člověk ocitne v budoucnosti, je tu ten pocit de javu. Mozek, přesněji podvědomí člověka, které člověk nevnímá a které se v těchto místech budoucna už ocitlo, vyšle do mozku zprávu pocitu de javu. Tady jsme už v myšlenkách byli. Oficiálně se ale tvrdí, že je to jen pocit dávno prožitého, který nemá s realitou nic společného. No a vidíte. Džordž měl na to i svědky.

            Kousek vedle od restaurace Ingot, kde probíhaly popisované cykly a opakování pocitů de javu, je jiné podobné místo s podobnou historií. Také tu proběhlo opakování cyklů a opakovaní pocitů de javu. Je to chodníček za domem, který je na rohu ulice Nádražní a Chelčického. Také se tomu domu za komunistů říkalo hokejka, protože má půdorys hokejky. V tomto domě bydlely vedle sebe v bytech rodina Kořínkova a rodina Lenky. Co se tam za rohem vlastně dělo?

            Když rodina malého Džordže – Jirky bydlela ve Strážku, jezdila někdy maminka Jirky do Žďáru nakoupit maso v řeznictví ve Žďáře.  V místě bydliště nic kloudného nebylo. Jednou sebou vzala maminka malého Jirku. Je to hned u nádraží, a tak spolu zašli za tento dům Hokejka. Zastavili se na chodníčku za domem. To co si Jirka s určitostí pamatuje je to, že se maminka otočila a dívala se do oken a na balkon, kde pak bydleli Kořínkovi. Přitom něco říkala a ukazovala Jirkovi ta okna. Tohle to je vzpomínková tutovka. Ale dál už si Džordž není jistý. Zdá se mu to až neskutečné. Maminka totiž povídala. Támhle někde bude bydlet tvá nevěsta. Vtip je vtom, že tehdy tam rodina Lenky ještě vůbec nebydlela. Ale asi už to bylo zapsáno v časoprostoru.

            Je zajímavé, že než tam bydlela Lenka, tak tam bydlela dívka, čarodějka Mirka. Tehdy Jirka studoval na průmyslovce. Jirka a Mirka spolu chodili v hypnotickém utajení. Už spolu žili tím nejdůvěrnějším způsobem. Domluvili se spolu, že se vezmou. Když to ale oznámili otci Mirky, ten je oba zfackoval a hypnoticky jim vymazal jejich aktivity z paměti. Něco o tom je v kapitole „Magie dřevostavby v Novém Veselí“. Jinak byl Jirka sám a ani si nepamatoval, že s někým chodil. Jako by v místě domu byla nějaká kletba a hned vedle Jirkovo štěstí. A on se musel prošlapat vším.

            Až mnohem později tu za domem randil Jirka s Lenkou. Ta mu ukazovala ta samá okna a balkon, jako malému Jirkovi jeho maminka. Přitom Lenka říkala, tamhle bydlí sousedka a my máme okna na druhé straně domu. Pak na stejném místě chodníčku jsou tu v časoprostoru zapsány dvě úplně podobná zastavení. Když už Džordžova maminka špatně chodila a ušla jen pár metrů, žila v domově  důchodců na Stalingradě. Někdy ji Džordž vezl na invalidním vozíku přes město na návštěvu domů. Jednou zajeli i za tento dům Hokejku. Zastavil se na místě, tam kde probíhaly předchozí události. Otočila se a dívala se na stejná okna a balkon, jako se to dělo už dříve. Koukala se a přemýšlela. Možná, že četla, co je a bylo zapsáno právě v tomto časoprostoru. Možná posílala i vzkaz do minulosti. Kdo ví.

            O pár let se situace naprosto podobným způsobem opakovala. Paní Kořínková už špatně chodila a byla v domově důchodců na Stalingradě.  Požádala Džordže, aby ji zavezl na invalidním vozíku. Nechala se zavézt zase za dům Hokejka. Zase se zastavila na stejném místě chodníčku. A zase koukala na okna a balkon a chvíli přemýšlela. Nebyly ty dvě ženy na invalidním vozíku v nějakém telepatickém spojení? Co se tu vlastně za ty roky dělo za domem Hokejka? Nemá v tom nějaké prsty jiná dimenze a podvědomí? Džordž má navíc podezření, že na sejném místě chodníčku se sejným způsobem koukala na okna a balkon i Lenčina máma, které se pak přezdívalo Bábina. Jak to tenkrát bylo má už ale Džordž v mlze a moc si to nepamatuje. Džordž jen tuší, že tehdy stáli s Lenkou trochu dál. Bábina měla u sebe ještě syna Káju. Stála na stejném pozorovacím místě a byla otočená směrem k domu. Co se ale přesně dělo, to už je ve hvězdách a v myslích těch tří žen.

            Džordž si pamatuje ještě jednu podivuhodnou věštbu, či časoprostorový pohled paní Kořínkové. Jako vysokoškolák byl před nynější restaurací Ingot. Stála tam také nějaká paní a povídala si se svými spolupracovníky. Všechno slyšel i Džordž a nasával také magickou atmosféru tohoto povídání spolu s ostatními. On to ale spíš byl humor. Až za mnoho let mu došlo, že to byla paní Kořínková. Tehdy se rozpovídala. Prý se svým vědomím ocitla v kutlochu ďábla.

                                                                                                                                                  60,03/3

Ležel prý na kavalci. Měl chlupaté hnáty. Místo kopyta koukala lidská pata. A místo pařátu s drápem tak koukal lidský palec. Pak se zvedl a šel do vedlejší místnosti. Byla tam stříbrná hranatá nádoba se zaoblenými rohy. Byla zapuštěná do nějaké desky. Ďábel mávl rukou kolem stříbrné páky a do stříbrné nádoby začala přitékat voda. V nádobě začala přibývat voda. Pak mávnul podruhé a voda přestala téci. Voda mu také natekla do hrnku. Pak udělal rukou něco v nádobě a voda z nádoby začala mizet až úplně zmizela. Vedle na desce stála bedýnka. Otevřel její dvířka a dal do ní jídlo. Zavřel ji. Bedýnka začala trochu hučet a dvířky svítit. A ona mu ohřívala jídlo. Pak tam měl plno různých magických krámů, které měl na polici. Asi je používal pro svoje kejkle. Když se člověk podíval z okna, tak naproti domu stála velká poschoďová  lidská králíkárna. V jednotlivých  poschodích ale nebyly pletivová dvířka,  z kterých by koukali králíci. V poschodích byly nad sebou a vedle sebe obyčejná velká okna. Za nimi by lidé. Paní Kořínková měla ještě nějaké poznámky. Ty už ale zůstaly v mlze zapomnění. Její spolupracovníci se náramně bavili. Říkali jí, že je opravdový kujón. Co všechno se jí nevylíhlo v hlavě. Byla to opravdová zábava.

            A nyní pohled o nějakou tu desítku  let později. Džordž už měl dcery velké školačky. Ležel a odpočíval na posteli. Měl na sobě tepláky. Byly z trochu chlupaté látky. A pak měl i ponožky. Jenže na sebe moc nedbal. Už byly děravé a koukala z nich pata a palec. Džordž si ale říkal. Ještě to slouží. Je to jen na doma. V botách se to také neuvidí. Tak není ani žádná ostuda. Jak se tak na sebe díval, když ležel, tak to byla pěkná hrůza. Přitom ale perfektní pohoda. A pak mu to všechno došlo. Vždyť to je věštba paní Kořínkové. Ta chlupatá látka tepláků, to jsou  ty chlupaté ďáblovy hnáty. Ta čouhající pata z ponožek, to je ta lidská pata místo ďáblova kopyta. S koukající palec z ponožek, zase znázorňoval tu náhradu za ďáblův pařát s drápem.

            Džordž si uvědomil sledování paní Kořínkovou, která na něho koukala v minulosti. A ještě to komentovala. Podle výrazů Ďábel, hnáty, pařáty se možná dá usoudit, že se jen napojila na telepatický sledovací signál až ze středověku, který mířil do budoucnosti. Jí přitom vnuknuli, aby všechno okomentovala středověkými výrazy. Džordž si řekl, když už mě sledují ze středověku, asi za dob rabína Löwa a možná je ten signál ještě z dřívějška, proč by je neprovedl po bytě. Zašel do kuchyně. Rozhlédl se a zrak mu padl na nerezový dřez v kuchyňské lince. Řekl si: To je ta stříbrná nádoba, v které přibývala a ubývala voda. Vzal za pákovou baterii. Napustil vodu i do hrnku a pak ji vypustil. Vedle stála mikrovlnka. Zase mu to došlo. To je ta bedýnka, v které si ďábel ohříval jídlo. Předvedl tedy i mikrovlnku. Rozhlížel se po kuchyni plné krámů a myšlenkově to komentoval. Vykoukl z okna. Vyděl protější panelák. Vždyť to je ta lidská poschoďová králíkárna. Mimochodem za komunistů s jeden čas říkalo panelákům králíkárny. Pak si v rychlovarné  konvici uvařil vodu na kávu. Uvědomil si: Vždyť tu rychlovarnou konvici popisovala svým svérázným způsobem paní Kořínková. Pak si s kávou sedl ke stolu. Po chvíli se pak telepatický sledovací signál vytratil. Jirka to svou intuicí vycítil.

            Dá se říci, že paní Kořínková byla pěkná čarodějnice. Když se sní mluvilo běžným způsobem mluvila vlídně a byla příjemná paní. Dokázala ale i křičet a ječet i na sociálku a jakékoli úředníky. Kdo ji někdy slyšel ječet, tak musel prohlásit, to je ale trhlá ženská. Někdy mluvila úplně z cesty. Protože něco nepochopila a nebo neměla dané informace v hlavě. Někdo by pak řekl, že je blázen.

            Přidávám ještě jedno povídání paní Kořínkové. Prý byla jednou na hřbitově. Je to hřbitov na Jamské ve Žďáře. Už se šeřilo a honily se temné mraky. Když už byla na odchodu, skoro u brány, srazily se temné mraky a hodně se zešeřilo. Podívala se na bok. Tam uviděla Ďábla. Byl tmavý černý a kouřilo se z něj. Stoupal od něj kouř. Přitom seděl na obrubníku hrobu. Přidala do kroku a rychle opustila bránou hřbitov.  V důvěrných rozhovorech pak říkala, že viděla na hřbitově Ďábla a někdy ho i popsala. Později  už jí to bylo hloupé a tak o tom nemluvila. Na všechno se pak zapomnělo, jako i na jiné její kraviny.

            A nyní si řekneme, co se vlastně dělo a jak to vlastně bylo. Na všechno se přišlo díky tomu, že se situace v obměnách opakují. Tentokrát ale něco zažíval Džordž, který podal vysvětlení.

                                                                                                                                               60,03/4

            Za pár let byl na stejném místě ve stejné situaci. Také už odcházel ze hřbitova. Také se už šeřilo. Zrovna tak se honily tmavé mraky. Zase byl už skoro u brány, když se srazily mraky a trochu se setmělo. Džordž se podíval na bok. Spíš u hřbitovní zdi, u hrobu seděl na obrubníku hrobu cikánský hrobař. Byl snědý. Měl černé vlasy a tmavé oblečení. Kouřil cigaretu. Když vyfoukl kouř, byl kolem něj oblak dýmu. Tento oblak pak stoupal vzhůru. Hrobař čekal, aby mohl zamknout hřbitov. Džordžovi došlo: Tak tohle tedy viděla paní Kořínková. Jenže měla brýle, plno dioptrií, nefunkční oči. A bylo šero. Pak fantazie dělá divy.

            Paní Kořínková byla obyvatelkou domu, kterému se za komunistů říkalo Hokejka. (Díky hokejkovitému půdorysu.) V Hokejce vedle sebe žily rodiny: rodina Kořínků a rodina Džordžovy manželky Lenky. Lenčina maminka, přezdívaná později Bábina, je nositelkou posledního příběhu. Nebo spíše poslední podivnosti. Bábinu postihla schizofrenie. Pracovala na částečný úvazek a dlouho se léčila ambulantně. Někdy došlo i na léčebnu. Když ji naposledy Lenka doprovázela do léčebny, ptal se Bábiny přijímací lékař: „Co je dneska za den? Kolikátého dneska je?“ Bábina řekla nějaké datum. Lékař odpověděl: „Ale paní Marková, to bude až za čtyři roky.“ A ona řekla: „Že já tady už nebudu.“ „Ale jděte.“ Pak ji Lenka často navštěvovala. Někdy se také stalo, že Bábina trochu pobrekávala a říkala: „Já už tady nebudu.“ A přesně za čtyři roky zemřela. Byla to náhoda? Mohla Bábina něco tušit a něco předpovědět? Kdo ví.

            Tímto jsme skončili tuto kapitolu a zbývá si odpovědět jako vždy na otázky: Byla to blamáž autora? Nebo to byl výplod chorobného mozku? Nebo to byla realita a skutečné příběhy?

                                   Kde je pravda?