ING DŽORDŽ autor budoucí knihy Magické zážitky ze Žďasu UKÁZKY

Potrubní trasy slévárny Žďasu a to okolo.

            Vše začalo ve vesnici Strážek. Tam jako malý kluk bydlel v chalupě u řeky Bobrůvky s maminkou, tatínkem a mladším bráškou Zdeňkem malý Jirka, budoucí Džordž. Jirka a Zdeněk jako malí kluci se kamarádili se stejně starými kluky z vesnice. Byli to: Petr Br…, který měl chalupu kousek vedle a dále Leoš Kr…. se svým starším bráchou Jirkou. Džordžovi a Kr…. kluci tu v tomto příběhu hrají důležitou roli. Jejich tatínci se spolu kamarádili a ti asi všechno spískali. Jirkův tatínek pracoval ve spořitelně v Bystřici a pan Kr… byl důlní elektrikář v uranových dolech v Dolní Rožínce. Občas spolu měli jakési podivné zájmy, nad kterými zůstává rozum stát.

Džordžova domněnka: Tatínkům kluků + kdo ví komu ještě se podařil jakýsi magický husarský kousek. Podařilo se jim v budoucnu v časoprostorovém kontinuu vypátrat výjev části výkresu částí potrubních spojení. Tento výjev měl v budoucnu souviset s malým Jirkou. Tento výjev nakopírovali na zadní zeď v kůlně u Kr…..Pak zavolali kluky do kůlny a volali na ně, pojďte se podívat. V Kůlně byla i jakási teta Jindra, která nejprve něco ukázala Jirkovi. Pak se dospělí bavili mezi sebou a vše dávali do kupy. Při vstupu do kůlny se každému z kluků na čas zadívali do očí a do jejich mysli nainstalovali jakýsi čtecí program, aby výjev na zadní zdi kůlny viděli a mohli s ním pracovat. Kluci přišli ke zdi a všichni viděli tu část výkresu s potrubími, které se měli spojovat různými potrubními díly. Jirka přistoupil ke zdi s částí výkresu a ukazoval jak se to spojování dělá a kreslí. Pak řekl Leošovi ať si to také zkusí. Pak to zkoušel ještě Leošův bratr Jirka. Oba ale kreslili dost neohrabaně a Jirka Kr… ještě víc neohrabaně. Jirka – Džordž si říkal že Jirka Kr…mu to kreslení doslova dost kazí. Jestli v budoucnu bude Jirka – Džordž kreslit podle stopy Jirka Kr…., tak to bude amatérské konstrukční fiasko. Jenom aby Jirkovi -Džordžovi v budoucnu nesnížili plat, protože mu to na výkrese málo přibývá. To jsou zkrátka rizika magie. No uvidíme v budoucnu. Potom kluci vyšli ven z tmavé kůlny na světlo Když se vrátili, koukali už jen do prázdné zdi. Žádný výjev už tam nebyl. Několik dní si ještě něco pamatovali. Pak se jim ale zastřela paměť. A když se jich někdo na něco zeptal, už si nic nepamatovali. Jen nechápavě kroutili hlavou. Tak to totiž v magii chodí.

Další zastavení této kapitoly je v době, kdy Jikra, budoucí Džordž studoval na ždárské strojní průmyslovce (SPŠS). Přibližně mezi roky 1974 – 1978. Z tohoto období různých událostí vypíchneme jednu, která souvisí s touto kapitolou:

Jednou měla Jirkova třída nějaké suplování. Suplujícím učitelem byl inženýr Hromádko přezdívaná podle částečné podoby Stalin. Ten si pro tyto podobné příležitosti vždy vymyslel nějakou specialitu. Nejprve měl výklad o potrubí odvádějící odsávaný prach ze slévárny. Mluvil tedy o podobných rourách, jaké byly ve výjevu na výkrese na stěně kůlny ve Strážku. Vysvětloval, že v sobě nese mikro částečky písku a je proto velice abrazivní. To znamená, že za určitý čas doslova vyšlehá díru v ocelovém potrubí. Proto potrubí musí být ze silnějšího ocelového plechu, aby něco vydrželo. Podle průměru potrubí se používá dvojka u těch nejmenších průměrů a pak postupně se zvětšujícím průměrem trojka, čtyřka a pětka už u metrových a ještě větších rour. Rozhodně to nemohou být trubky jen z tenkého pozinkovaného plechu, jaké používají vzduchotechnici třeba k odsávání záchodů.

Potom se Stalin ve výkladu zaměřil na potrubní díly. Přesněji na potrubní kolena a potrubní rozbočky. Díly začal kreslit a vysvětlovat, jak se vyrábí. Vezme se tabule plechu. Orýsuje se. Nastříhá na díly. Ty se skruží, sestaví a pak svaří. Příruby jsou většinou ze skruženého úhelníku. Ten se musí skružovat ve dvou k sobě přibodovaných dílech. Když by se skružoval jen jeden, tak se skroutí. Také začal vysvětlovat jak se kreslí střižný plán. Jak u kolena tak u rozbočky. Vše kreslil na tabuli. Mimochodem u rozbočky je to průnik kužele a válce, což je zajímavá deskriptivní věc.

A teď to nejdůležitější: Na tabuli nakreslil okótované koleno a rozbočku a řekl: tady je pro vás úkol. Můžete si vybrat koleno, nebo rozbočku a musíte nakreslit střižný plán, podle kterého se bude stříhat plech při výrobě. Jen několika nejlepším studentům přímo určil koleno nebo rozbočku.

Ještě řekl: spolupráce se povoluje. Rozdejte si výkresy a můžete začít. A odešel. Jirka pak vyplodil rozbočku. Někteří zase koleno. Někdo se jen pokoušel něco nakreslit. Pak na konci hodiny přišel a sebral výkresy. Pro některé to bylo dost stresující, ale mohlo se spolupracovat. A tak se dalo něco udělat.

Roky běžely. Jirka vystudoval strojárnu a začal na Žďase pracovat v konstrukci investic. V tomto oddělení se kolem roku 1988 začal na konstrukčně zpracovávat  rozsáhlý projekt snížení prašnosti slévárny neboli haly 9. Bylo to plno dílčích zakázek. Na Jirku mimo jiné připadlo odsávání zpětné dopravy písků. Co je to ta zpětná doprava: Pod slévárnou je plno liniových kanálů či sklepů. V nich jsou pásové dopravníky, které dopravují písek ze slévárny zpět do pískovny. Písek se ve slévárně používá při výrobě forem, do kterých se dolévá ocel. Po odlití se formy rozbijí a písek putuje zpět. Tento písek je třeba ještě teplý. Teplem stoupá z písku teplý vzduch, který sebou strhává částečky písku a formovací hmoty. Je z toho doslova prachová mlha Sotva je vidět na tři metry. Prach se pak usazuje a zanáší kanály. Pro i ve sklepě se musí tenhle prach odsávat. Dopravníky se proto zakrytovaly a z těch krytů se ten prach potrubím odsává. Potrubí se ve sklepě větví jak strom. U odsávacích míst je to průměr 200mm. Pak dál se potrubí spojuje rozbočkami a u přívodu do sklepa je už průměr asi 600 mm.

Jirka měl dodat výrobní dokumentaci tohoto potrubí. Podle ní se fasuje materiál, vyrábí a pak montuje. V zakázce bylo plno rozboček a kolen. Zase od malých až po ty velké. U rozboček se musel graficky vyšetřovat průnik kužele a válce. Aby to bylo přesné dělal to pomocí meřítka vždy na celém kreslícím prkně. Jenže to zabralo vždy plno času. Jedna rozbočka den dva. A když jich bylo 30-40 tak jen rozbočky by spotřebovaly plno času. A pak jsou tu kolena a sestavy potrubí. Jak se ukázalo bylo to časově velice náročné. Jirka se o tom bavil s Odou Koubkem i Pepou Krybusem. Ten navrhl naprogramovat počítač a vše by nakreslil digigraf. A tak po prvních pokusech dělat rozbočky graficky začal a Jirka připravovat podklady pro programování počítače. Pepa se znal s chlapy z výpočetního střediska, kam někdy zašel něco řešit. Takže oddělení mělo osobní kontakt na počítačové výpočtáře a programátory. I Jirka nezahálel. Vypracoval obecný postup jak matematicky spočítat souřadnice na střižném plánu. Při sestavování výpočtového algoritmu mu vyšla kvadratická rovnice. Ta má dva kořeny. V reálu to znamená, to že když se válec zapíchne do kužele, tak z druhé strany zase vyleze. Což vyjadřuje druhý kořen rovnice. Ve výpočtu se proto musel začlenit  rozhodovací čelen, který rozhoduje, který kořen použít.

 Výpočtáři a Pepa zase naprogramovali  grafiku kreslení přírub i rozvržení obrázků na výkrese. Pak se spustil digigraf a odladilo se nakreslení rozbočky. Do výpočtu se jen muselo zadat asi 15 až 20 parametrů, které konkrétně popisovaly výkres a zadání parametrů střižného plánu. Pak se začaly kreslit rozbočky.  Na výkres se jen musely doplnit sváry, svařovací materiál razítko výkresu a nějaké další detaily. První výkresy byly na světě. Stejným způsobem se počítač naučil kreslit přes digiraf  potrubní kolena. Jen se musely zase zadávat parametry. Vlastně jsme naučili a naprogramovali počítač kreslit výkresy potrubních kolen a rozboček, včetně střihových plánů. Výkresy byly samozřejmě okótované, což bylo také naprogramované.

Všechno ale nejde tak jednoduše a hladce. V projektech byly trochu jiné rozměry a ne co měl Jirka na detailech a dalo se to tehdy vyrobit. Kvůli tomu se musely v projektu trochu posouvat rozměry, aby se to tam kvůli vyrobitelnosti vešlo. Kolegové Jirku poslali na služební cestu, aby si ty změny v projektu odsouhlasil s projektantem. A tak jel Jirka do Prahy do Kovoprojekty. Proběhlo to v pohodě. Zkrátka se to udělá tak, jak se to dá vyrobit, je to shodné s normami jen třeba s jinými poloměry ohybu potrubí.

Jenže čas běžel a investiční dílna už pomalu měla Jirkovu konstrukční zakázku vyrábět. Jenže pořád nebylo nic hotové. Vedoucí to šel vyšetřovat a řešit. Dívaly se Jirkovi na prkno kolik mu toho za den na prkně na sestavě přibývá. Jenže zrovna to byla hrůza. Jirka byl nějak zablokovaný. Až mnohem později se uvědomil (mihlo se mu to hlavou), že to co má zrovna na prkně je ten výjev z kůlny u Kr…, který Kr… kluci tak pomalu  v duchu kreslili. Vedoucí říkal, ať za ním Jirka zajde. V jeho hlase byl cítit rozpaky a si by se řešilo proč to zrovna nepřibývá. Jirka neměl co říct a tak nikam nešel. Asi náměstek chtěl vědět, kde je viník. A dopadlo to tak, že měl o výplatě míň peněz a sníženou platovou třídu. Z 11 na 10. Mezi tím Olda byl v investiční dílně. Tam se ho ptali jestli v konstrukci nemají něco nakresleného aby mohli dělat. Olda obcházel chlapy v konstrukci jestli nemají nakreslené nějaké výkresy. Přišel i k Jirkovi. Ten už měl asi 30-40 rozboček a kolen. Olda řekl. Vydáme to jako předřazené díly před vlastní zakázkou. Pak následovala ještě jedna taková zakázka předřazených dílů. A skupinář Olda dostal za ten nápad odměny.

Když Jirka konečně dokončil zakázku, byl to opravdu velký balík výkresů. Tři objemné složky. Viděli to chlapy z konstrukce a říkali vedoucímu, ať se jde podívat, co toho je. A že to není na snížení platové třídy. Ať si spočítá formáty výkresů. Hodiny zná. Byla to doslova závratná rychlost kreslení. Protože to velice ovlivnil počítačem řízený digiraf. Vtip byl vtom, že byl špatně odhadnutý rozsah konstrukční práce a tím termín a čas na zakázku pro jednoho konstruktéra. Mělo jich být asi víc, na zakázku. Olda sice k Jirkovi přivedl Majku. Ale na ni to bylo moc složité. Všechno si spočítal vedoucí. Jirka to počítání formátů měl nějak zabloklé. V hlavě už měl další zakázku a na to už nějak nemyslel. Olda mu sice říkal ať si spočítá formáty, že to není na snížení platové třídy, jenže to počítání pro Jirku by bylo pro Jirku moc pracné a zdlouhavé. Byl to totiž průser vedoucího, který s tím odhadováním a určování formátů neměl zkušenosti. Ten výpočet pro sebe udělal špatně. A tak to Jirka měl, to počítání formátů nějak v hlavě zablokované.  

Tím skončila reálná část příběhu. Další části kapitoly by pro někoho mohly být jen popsané falešné vzpomínky. Jestli je to třeba nějak jinak to nikdo hledat nebude. A tak se dá literárně napsat: Kde je pravda? Jirka měl totiž jakousi mlhavou vzpomínku. Měl už ukončenou tu zakázku s potrubím a ocitl se zase v kůlně u Kr… Možná tam také byla někde teta Jindra. Měl u sebe výkresy ze zakázky. Jeden výkres zase pověsil na zeď tmavé kůlny. Ve spodu výkresu byl kryt dopravníku písku a z něj z několika odsávacích míst šlo potrubí s rozbočkami a koleny. Kr… kluci se na to také podívali. Bylo to něco, co se podobalo tomu dávnému výjevu. A byl vůbec nějaký dávný výjev? Kdo ví. Korunu tomu všemu dala jakási magická zákonitost. Všem zúčastněným se nějakým způsobem nebo někým zastřela paměť.  Nikdo si ni nepamatoval. A teď babo raď.

Posledním zastavením kapitoly je dávné televizní vysílání pořadu Všechnopárty s Karlem Šípem. Byly to po sobě tři vysílání tohoto pořadu. V každém po sobě jdoucím pořadu vystupoval ten samý muž. Jenže pokaždé v jiné roli. Jednou vystupoval jako literární autor knihy Magické zážitky ze Žďasu. Zde  vyprávěl o knize a jakémsi telepatickém průzoru do budoucna. Jindy vystupoval na téma schizofrenie a vyprávěl o ženě a o sobě. A snad ve třetím pokračování  pořadu vystupoval jako konstruktér. Na podiu měli tabuli a na ni pověsili výkres potrubního kolene a výkres rozbočky. Konstruktér pak vyprávěl příběh, že tyto výkresy na kreslil digigraf řízený počítačem. Poznámka: (digigraf kreslí jedním perem, které se tehdy ještě muselo vyměňovat podle síly čár.) Na závěr byl tento muž představen ještě jednou řeklo se, že to není pan Sýkora, ale uvedli jméno herce, který ty tři herecké etidy  ve třech po sobě jdoucích pořadech zahrál. Džordž nad tím jen kroutí hlavou, protože v těch pořadech to byly jeho životní příhody.

Domněnka Ing. Džordže J.S. . Nikoli tedy Domněnka Džordže, nebo domněnka DžordžeJ.S.

Podle všeho ty tři pořady byly důkazem, že existují technologie telepatické špionáže. Tyto pořady proto zabavily tajné služby a daly do trezoru. Jsou to tedy trezorové snímky a nemá cenu je hledat. Jen si to v tom archivu zkuste.

Jako vždy zbývá si zodpovědět už známé otázky. Byla to blamáž autora? Nebo je to výplod chorobného mozku? Nebo je to realita a skutečný příběh?

        Kde je pravda?